Neděle na konci října
Jsi bledý jak lázeňské oplatky,
řekla mi dnes večer v pokoji.
Mělo to skončit, tenhle okamžik,
dveře se měly otevřít dokořán
a stará kytara na zdi hmátnutím prstů
rozeznít. Člověk hraje a prohrává.
Nebojíš se, míchat pravdu s fikcí,
řekla žena, a pak ještě-
Myslíš, že ti to projde bez povšimnutí,
jen tak si psát o sobě?
Ze zvonku na brance se dávno sloupnul
štítek se jménem rodiny,
sedíme na verandě, pijeme horký čaj
a balíme se do dek.
Vosy
velmi pravděpodobně
stihly umřít po prvních mrazících.
Na zahradě se prohání jabloňové listí
a naše psice Sally se snaží
zachytit z něj aspoň něco do tlamy.
Nezdá se ti ten velký bambus trochu ubohý,
zeptá se žena.
A mně se nezdá, je přece konec října.
Bylo mi padesát šest,
tobě o pár míň.
Stříháš zarostlý nehet nůžkami
a zakapáváš jej do žluta jodovou tinkturou.
Nevím, zda si zítra vzpomenu,
co jsem chtěl napsat
a jen Bůh ví,
kdo z nás dvou zůstane déle žít,
starý, omámený, zmatený.
Kvůli této chvíli
muselo uběhnout tolik let!
Právě teď...
Chci tě konečně obejmout,
pevně chytit
a nepustit.
|