V křišťálové kouli
Ten dopis přišel v den, kdy ve městě T. pršely žáby. Bylo jich všude plno. Kvákaly v žalostném nesladěném sboru písně o ztracené naději a o své
bezedné nenávisti. Chóry nebraly konce.
Podnikavější měšťané sbírali slizké tvory do zavařovacích lahví, umělohmotných, plechových a dřevěných věder a konví, do igelitových tašek i plátěných
pytlů. Nosili je domů, kde je děti třídily podle druhů, barev a velikosti. Vany, umyvadla a lavory krkaly, kvákaly a kuňkaly.
Jedna ošklivá puchýřovitá ropucha velikosti fotbalového míče a barvy a vůně plesnivých rajčat se obrovskými skoky protlačila mezi modlícími se
křesťany až k pozlacenému baroknímu oltáři se vzácnými píšťalami varhan, kde zůstala sedět v nábožné tichosti, upírajíc své veliké oči vzhůru k
ukřižovanému tělu Krista.
Mladičký farář pro ni nechal u místního sklenáře vyhotovit pohádkové akvárium s rybníčkem a vodomilnými rostlinami a nechal jej umístit přímo v srdci
nádherného oltáře. Ještě téhož večera však za nevysvětlitelných okolností skonal, když si dle svého zvyku nacvičoval na latríně řeč na nedělní
kázání.
Našla jej až jedna z jeptišek těsně před večerní mší, právě když se chystala vyměnit vodu v teráriu. Ve dveřích latríny leknutím zaklela a upustila
vědro se špinavou a páchnoucí vodou, která se rozlila po dřevěné podlaze. Jeptiška si do ní klekla a se smrtelně vytřeštěnýma očima a žabincem v
sepnutých rukou se jala odříkat otčenáš. Knězovo tělo mezitím stačilo řádně vychladnout a ztuhnout. Jednu paži měl zdviženou a nataženým ukazováčkem
mířil k veliké vlhké pavučině visící u stropu. Spodky měl stažené ke kotníkům a podle výrazu ve tváři s křečovitě zavřenýma očima a dokořán otevřenými
ústy nebylo možné rozpoznat, zdali se v inkriminovanou chvíli právě nad něčím rozhorlil nebo jen úpěnlivě a marně tlačil. Jedno však bylo jasné. Ať
tomu bylo jakkoli, nic už ze sebe nevypravil.
S pomocí kostelníka omyla jeptiška nehybné tělo a oblékla je do kutany. Společně připravili zdobená nosítka a posadili mrtvého kněze na plechové
vědro, obrácené dnem vzhůru a přikryté svátečním ubrusem s mistrovsky vyšívanými náboženskými motivy. Kolem položili květiny, které mezitím lidé
začali nosit jako obětiny veliké žábě. Rozezlenou ropuchu se zlým a výhružným pohledem prozatím uchlácholili strašidelně obrovským a chlupatým
pavoukem, kterého objevili v pavučině u stropu latríny.
Jeptiška poslala pro bývalého faráře, poustevníka, který před dvěma lety, kdy několik dní a nocí ve vytrvalém lijavci nepřetržitě pršely lidské prsty,
utekl do nedalekého lesa, kde od té doby žil o vápenaté vodě, hmyzu a netopýřím mase v jedné krasové jeskyni.
V době obvyklých večerních modliteb se tedy sloužila mše zádušní. Za dunění zvonů a kvákání žab kráčel městem ponurý průvod oddaných v pláštích
pokrytých obojživelníky, se zarostlým, ošuntělým a kvílejícím poustevníkem nesoucím kříž v čele, homosexuálními čtyřčaty z kovářské rodiny s nosítky a
vystrojeným tělem na ramenou, místní amatérskou hospodskou dechovkou a davem truchlících v rybářských holínkách v závěsu.
Slečna Markéta právě hrála na skleněnou flétnu vymyšlenou melodii, která jako by nebyla z tohoto světa. Co chvíli nabrala do úst trochu vody a
vyfoukla ji do kouzelného nástroje. Vysoké, cinkavé a zvonivé tóny rozrážely v něžných vlnkách azurovou vodu ve vaně a pohrávaly si s krvavě rudými
okvětními lístky růží kolem jejích ňader, ramen, kolen a lýtek, připomínajíce desítky zbloudilých loděk pohupujících se kolem atolových ostrůvků.
Služebná, oděna v kraťoučkém bílém župánku a s rozpuštěnými vlasy barvy havraních křídel, jí přitom jemňounce masírovala konečky prstů a citlivé
nášlapky chodidel. V hlubokých studánkách jejích modrých očí se zračila láska, něha a vášeň. Sluneční paprsky pronikající do pokoje prosklenou
střechou doplňovaly píseň čarovnou světlohrou.
Zvuk klepadla přišel jakoby ze snu. Markéta ustala v hraní, služebná ztuhla a ozvěna posledního tónu zmrzla v ledový krápník u skleněné destičky
stropu. Oblaka na obloze zastínila slunce.
Slečna zdvihla oči ke služebné Anežce. Ta se poslušně zvedla a odešla do haly. Sebevědomá chůze ještě dodávala na půvabu jejích vnadám, zvýrazněných
těsným župánkem, který ji nesahal ani ke kolenům.
Klepadlo znovu prořízlo chlad ticha. Služebná otevřela dveře. Na schůdkách stál mladičký, asi třináctiletý poslíček a ve vlasech se mu mrskali pulci.
V ruce držel namodralou obálku s rudou pečetí. Na vrchu ležela žlutá růže.
Anežka vytrhla poslíčkovi obálku z rukou, děkovně přikývla, usmála se, zabouchla dveře a nechala civícího hocha samotného v průtrži žab.
Smuteční obřad se protáhl do časných ranních hodin. Po návratu do kostela našli terárium zakrvácené. Podařilo se jim identifikovat ropuší oči, které
zřejmě mlsnému pavoukovi nebyly po chuti. Ten byl ten tam.
Nechali vyčistit akvárium, vystlali jej čistými svátečními ubrusy a umělými květinami a uložili do něj mrtvé tělo, které však nejdříve museli rozřezat
na několik částí, aby jej do něj dostali vleže. Všechny části pečlivě nabalzamovali a sestavili z nich ležícího člověka. Mumifikované tělo vyzdvihli
do čela oltáře a nasvítili svícemi.
Poustevník se nechal omýt svěcenou vodou, vyčesat vši z plnovousu, obléknout se do kutny a sám si na krk pověsil dřevěný kříž. Přeskakujícím hlasem
nezvyklým lidské řeči nakázal uctívat mrtvé tělo obětinami. Celý následující týden lidé poslušně nosili pečené pochutiny z obojživelníků a svazky
sušeného žabince k nohám pobledlého kněze, kterému museli na některých částech obličeje vypnout kůži spínacími špendlíky a jehlami, aby zmírnili jeho
zarputilý výraz.
Od onoho osudného dne trápily Kryštofa zejména dvě věci. V noci se převracel ve spaní a probouzel se celý upocený, se zvláštním lepkavým mokrem na
kalhotách svého dětského pyžama s medvídky a neznámým sladkým pocitem v hrudi a podbřišku. Do rozednění již většinou neusnul. Přemýšlel, co asi stálo
v té modré obálce s rudou pečetí zvláštního ornamentu. Nemohl přijít na to, proč se písmo na obálce nerozpilo, když mu po cestě k velikému domu
sklouzla obálka do jedné ze slizkých louží, kterou tu zanechala některá z velikých žab.
Ve dne, kdy se věnoval svému každodennímu povolání, tahaje na zádech pytle s balíčky a obálkami, byl pak unavený a pod očima mu den ode dne rostly
zelenomodré kruhy. Pokaždé když mu přes cestu přeběhla žába se mu navíc zastavil dech, zatočila se mu hlava a přišla okamžitá erekce. Zvláště v oněch
dnech, kdy bylo po nedávném lijavci kuňkajících obojživelníků všude tolik, mu pracovní doba přinášela nemalé utrpení.
A tehdy Kryštof překročil hranici dospělosti. Umínil si, že musí služebnou za každou cenu mít. A to byl počátek jeho velikého neštěstí.
Starý Sebastián byl den ode dne unavenější, ale také zvědavější a chlípnější. Nikdy neměl televizi a teď, když se mu naskytla tak neobvyklá možnost
poznávání, se nesmírně bavil, a to i přesto, že onu prapodivnou věc nemohl ovládat. Doktoři si marně lámali hlavy nad jeho nespavostí. Jedno věděli
jistě. O spavou nemoc nešlo.
Stařík se však vždy jen potutelně usmíval a naschvál jim nikdy nic neřekl. Na seminářích a přednáškách, kde jej zmateným studentům ukazovali jako
ojedinělý a vzácný exemplář, jen velmi těžko potlačoval smích, když se pánové akademici marně pokoušeli popsat jeho zvláštní nemoc nesrozumitelnými
latinskými výrazy a tvářili se přitom vševědoucně.
Jenomže také jeho vilné potěšení mělo jednoho dne skončit, tak jak končívá všechno krásné i zlé v tomto záhadném světě, a všechna zlomyslnost se mu
měla vrátit. Až do této chvíle o svém velkém tajemství nikomu neřekl, ale ta ukrutná tma měla všechno změnit.
Stál právě zcela nahý v přednáškové síni a nikdo ze studentů ani profesorů netušil, proč je jeho seschlé stařecké tělo obdařeno tak silnou erekcí.
Akademici živě polemizovali nad tímto zajímavým úkazem, přinášejíc teorie, jako že je to zkrátka exhibicionista, který si právě přišel na své, když
Sebastián zakřičel zděšením a zhroutil se na studenou kamennou podlahu haly.
Staronový kněz nebyl ani zdaleka takový blázen, za jakého jej všichni považovali. Dobře si uvědomoval význam svého postavení v městečku a věděl, že
kdyby se mu podařilo přemluvit Boha, aby konečně seslal obyvatelům opravdový déšť, nemohlo by jeho moc už nic ohrozit.
Nechal proto z dětské stavebnice vyhotovit chemický model H2O, který nechal vsadit přímo do srdce oltáře. Sám potom složil motlitbu za vodu, kterou
při svých bohoslužbách neumně doprovázel na varhany. Vůle se mu tedy rozhodně upřít nemohla, talent však očividně postrádal. Když si vysloužilý
umělecký řezbář, který se kdysi živil výrobou hudebních nástrojů, přinesl do kostela špunty do uší, které si při nové modlitbě pokaždé nasazoval,
prohlásil jej kněz veřejně za rouhače a vyhostil ho do své bývalé jeskyně za městem.
Nočními ulicemi táhly průvody věřících, pějících prosebné chóry Bohu. Atmosférou se tyto ceremonie nijak nelišily od nedávného pohřbu mladičkého
kněze. Až na jednu maličkost. V obavě, aby Bůh, o jehož doslýchavosti značně pochyboval, vyslyšel jejich modlitby, nechal nový kněz střílet do vzduchu
oslavné salvy. Město chvílemi připomínalo chmurnost středověkých bašt zasažených morem.
Na mramorové podlaze ležela otevřená modrá obálka s roztrženou pečetí a vedle ní se na pískově žlutém pergamenu červenala slova vyrytá lidskou krví.
Uprostřed haly stála slečna Markéta úplně nahá, hrála na skleněnou flétnu něžnou melodii a plakala perly, které se kutálely po svěží kůži jejího
nádherného těla a s cinkotem se rozbíhaly po chladném mramoru. Den střídal noc a slunce i měsíc odkrývaly i zahalovaly každičký kousek její
neodolatelné ženské krásy.
Celý týden trvalo, než měla Markéta perly naplakané až po kotníky. Potom nařídila Anežce, aby je všechny až do jediné poslední nasypala do velikého
pytle, sbalila si věci a odešla. Anežka splnila příkazy do posledního puntíku.
Dalšího odpoledne vyšla Markéta liduprázdnými ulicemi, oděna pouze v lehounké roucho z hedvábí, s pytlem na rameni a se zobáčkem skleněné flétny na
rtech, směrem k moři.
Při západu slunce došla na pobřeží. Vlny byly neklidné. Markéta nechala vítr odvát hedvábný šál, otevřela pytel a začala házet perly do rozbouřené
vody.
Když zkrvavené slunce dosáhlo obzoru, byl pytel prázdný. Markéta si přiložila skleněný náustek flétny k navlhčeným rtům, prsty jemně rozehrála něžnou
melodii a nahá vstoupila do moře, následujíc hlas svého snoubence, který před týdnem utonul ve zdejších rozbouřených vodách.
Kráčela pomalu a klidně, s větrem ve vlasech a se smířením v srdci, dokud ji i s tajemnou písní nepohltila chladná voda.
Sebastian vůbec netušil, jak dlouho v tom prázdném bílém pokoji, prosyceném vůněmi dezinfekčních přípravků, vlastně ležel. Dočasná ztráta vědomí mu
pomohla najít úkryt ve stavu stísněnosti jeho duše a konečně mu poskytla alespoň krátký odpočinek. Když se však probral z mdlob, náhlý neklid a táhlá
nespavost si okamžitě našly cestu do jeho dnů i nocí. A tak se Sebastian rozptyloval alespoň občasnými ranními exkurzemi všetečných studentů medicíny
a psychologie, pro které si začal vymýšlet neuvěřitelné a samosebou lživé historky, jen aby si tu pravdivou a nejméně uvěřitelnou mohl nechat pro
sebe.
Přestože ho jeho tajemství po nedávné nehodě začínalo spíše tížit, tušil, že brzy přijde chvíle, kdy jej konečně bude moci někomu prozradit. A tak se
jednooký stařík pokoušel soustředit myšlenky na spáry popraskaných stěn a stropu nad sebou, počítat intervaly blikající zářivky nebo sledovat pavoučka
hospodařícího v rohu místnosti. Ta poloviční tma ho však stejně vždy dostihla.
Jen jedinkrát se na Sebastianově tváři objevil škodolibý úsměv, a to když bylo několik studentů vyloučeno z psychologického semináře proto, že
nesouhlasili s názorem děkana fakulty a o Sebastianově nevyzpytatelnosti vytvořili vlastní teorii. Brzy však zlomyslný úsměv vystřídal výraz
znepokojení. Studenti psychologie požádali děkana o vytvoření nové teorie a do jednoho se pod ni podepsali.
Nedlouho poté se zaplnila i druhá postel v jeho nemocničním pokoji. Přivezli mladého Vojtěcha, který utrpěl nervový šok poté, co byl vyhozen z práce a
rozhodl se, že si vezme život. Léky z jeho žaludku se však podařilo vypumpovat, takže i ten nejjistější azyl lidského života mu byl odepřen. Cítil se
teď za to velmi mizerně a jeho tvář byla bledá jako plesnivá okurka.
Když byl z nejhoršího venku, pokusil se s ním Sebastian navázat komunikaci. Chlapec byl rád, že se s ním po nezdařené sebevraždě, kterou rodina i
veřejnost odsoudily jako zavrženíhodný čin, vůbec někdo bavil. Rozhodl se proto, že Sebastianovi poví příběh o svém neštěstí.
Vyprávěl mu, jak po celém městě proslavil svým neobyčejným talentem hospodu, v níž pracoval. Dokázal jediným trhnutím sklízet s přeplněných stolů
ubrusy, aniž by cokoli převrhl nebo rozlil. Hosté mu za to tleskali a někteří úmyslně rozlévali nápoje, jen aby mohli pobavit své přátele Vojtěchovými
kousky. Plnili potom číše znovu a znovu a tržby neustále stoupaly.
Před několika dny měl však jakousi znepokojivou předtuchu. Zdál se mu sen, že jeho rodnou vesnici smetl se zemského povrchu ničivý uragán. V práci se
nemohl na nic soustředit. S ubrusy strhával talíře s jídlem, sklenky s vínem, holby piva či šálky s kávou. Majitel hostince ho vyhodil, zakázal mu
stýkat se s jeho dcerou, kterou Vojtěch nade vše miloval, a vykázal jej ze světnice, kterou mu za nízký nájem poskytoval k bydlení. Vojta nakoupil v
lékárně všechny silné léky, na které nepotřeboval předpis, spolykal je a usnul v naději, že se už nikdy v tomto světě neprobudí. Namísto toho se však
probral na nemocničním lůžku s ošklivými žaludečními potížemi.
Teď se bojí o svou budoucnost, protože se statusem neúspěšného sebevraha ho do zaměstnání nikdo nepřijme. Jediné co umí je roznášet talíře, strhávat
ubrusy se stolů a pak ještě odezírat ze rtů. Nemá kde bydlet a jeho láska se rozpadla v prach.
Sebastian chlapce pozorně vyslechl a usoudil, že právě jemu může bez rizika prozradit své tajemství. Vojtěchovi se ulevilo, že jej stařec po
vyslechnutí příhody o nevydařené sebevraždě nezavrhl. Uvelebil se v posteli a poslouchal.
Když byl Sebastian ještě malý kluk, ztratil v jedné z mnoha dětských bitev oko. Kamarád mu jej vystřelil kamenem z praku. Dostal tedy náhradní,
skleněné oko. Vypadalo podivně a bylo v podstatě ničemu. Sebastian by měl místo něj mnohem raději duhovou kuličku nebo míček na gumičce, protože
skleněným okem stejně nic neviděl.
Jenže pak se stal zázrak. Za mnoho, mnoho let se, již jako dospělý muž, procházel při východu slunce po ztichlé pláži. Voda omývala břehy plazivými
vlnkami a nechávala v písku kamínky a prázdné lasturky. Nad tím vším se ve vší majestátnosti začalo protahovat slunce. Rackové jej bez křiku vítali v
ukázněném a posvátném tichu máváním křídel. Zastavil se čas. Sebastian si poprvé po dlouhé době uvědomil, jak krásný život dokáže být. Pocítil
nevyslovitelnou lásku ke světu a k bohu. V tu chvíli také skutečně odpustil kamarádovi z dětství své vystřelené oko. Usnul polonahý na pláži. Když jej
později probudily žhnoucí sluneční paprsky, shledal, že vidí na obě oči. Ta mrtvá skleněná kulička se vzpamatovala a prozřela.
O několik desítek let později, vlastně už docela nedávno, se však staříkovi přihodila další zvláštní věc. Sklonil se pro cosi pod stůl, neopatrně se
zdvihl, uhodil se v zátylku o desku stolu a zaklel. Skleněné oko vypadlo na podlahu a odkutálelo se do rohu místnosti. Sebastian zasyčel bolestí a
zavřel zdravé oko. Najednou viděl z rohu pokoje sám sebe, jak se výraz bolesti v jeho tváři pomalu mění v údiv. Začal se smát na celé kolo.
Jeho život dostal nový rozměr. Před důležitými zápasy svého oblíbeného fotbalového mužstva nechával oko na ochozech stadionu, kam chodíval časně ráno
na procházku, aby si je pozdě večer po zhasnutí světel zase přišel vyzvednout. V dřevěných kabinkách převlékáren na plovárně špehoval dívky všech věků
a tvarů, nechával oko ve skalní dutince na pobřeží a v teple domova pak sledoval východy a západy slunce, šmíroval v nočních podnicích. Přišel na
celou řadu neuvěřitelných klukovin, které se s takovým darem dají provádět, a úplně zapomněl na riziko, že by mohl oko ztratit.
Jednoho dne spatřil na molu nádhernou dívku, která se loučila se svým milým, jenž odplouval na širé moře. Byla nádherná a on od té chvíle nedokázal
myslet na nic jiného. Přemýšlel, jak by se oné bytosti přiblížil. Zjistil si přesně, kdy její služka vychází z domu i kdy se vrací. Potom dostal
nápad. Vyrobil malou mělkou dřevěnou mističku, do které oko přesně zapadlo. Nádherně ji i s okem zabalil a přiložil návod:" KULIČKA PRO ŠTĚSTÍ. Pokud
se nachází v blízkosti místa, kde se koupete, přinese Vám duševní sílu a pevné zdraví. Doporučujeme použít jako dekorativní prvek v koupelně. Tuto
zázračnou kuličku pro štěstí používali již staré mayské kultury a byla objevena také v jedné z pyramid Střední říše starého Egypta." Sebastianovi se
podařilo vložit oko do tašky s nákupem, jež pomohl vzít slečně Anežce, od které musel celou cestu poslouchat uštěpačné poznámky mířené proti jeho
stáří a zchátralé tělesné stavbě. Podařilo se mu však dosáhnout svého cíle. Slečna Markéta se totiž Anežky na nic neptala, nad podivným dárkem se ani
nepozastavila, okamžitě jej rozbalila a postavila na roh vany ve své prostorné koupelně.
Sebastian směl tak pozorovat slečnu Markétu, nejkrásnější a nejkouzelnější stvoření ve městě, při koupelích, masážích i něžných orgiích se služkou
Anežkou. Nemohl však oko ovládat a nemohl tedy ani spát. To ovšem pro samou lásku k Markétě nemohl tak jako tak.
Před několika dny však Markétu s Anežkou v jedné velmi intimní chvíli cosi vyrušilo. Služka odběhla v župánku a vrátila se s dopisem v ruce. Markéta
vyletěla z vany, zavadila o mističku s mayskou kuličkou, která vypadla a odkutálela se po schodech dolů do haly. Za chvíli sestoupila i Markéta,
roztrhla obálku, přečetla si dopis a začala plakat. Neplakala obyčejné slzy, ale perly. Všude jich najednou bylo plno a skleněné oko se mezi nimi brzy
ztratilo.
Sebastian začal být nervózní. Dlouho nic neviděl, nevěděl, co se děje. Připadalo mu, že to trvá celou věčnost. Potom však náhle znovu prozřel. Oko
bylo s ostatními perlami vysypáno na písek jakési pláže. Rozpoznal Markétu. Plakala čiré slzy a házela hrsti perel do hlubin moře. Sebastian nemohl
ani dýchat při pohledu na tu nahou a bezmocnou krásu a byl neobyčejně vzrušen. V tom ale přišla řada i na kuličku pro štěstí. Uviděl rozmazanou
šmouhu, jak oko padalo do vody, a potom mlhu než si zvyklo na mokro kolem. Když se Sebastian rozkoukal, uviděl, jak se k němu blíží veliká ryba s
nafouklými tvářemi a pak... už je temno.
Probral se na nemocničním lůžku. Temnota rybího žaludku byla strašná. Potom však jakýsi rybář nenažranou rybu ulovil, vytáhl ji na svůj člun, vykuchal
ji a její vnitřnosti i s okem vrátil moři. Kulička vypadla a klesla až hodně hluboko na mořské dno. Všude kolem se rozprostíral nádherný podmořský
palác. Oko dopadlo, jak se zdálo, přesně do jeho srdce, do místnosti se skleněnými křesly a velkým trůnem vykládaným drahými kameny.
Sebastian se brzy dovtípil, že je to Neptunův palác. Jeho oko dopadlo do zasedací síně, kde se pořádají důležitá setkání podmořských bohů a bůžků a
přijímají závažná rozhodnutí. Ač je to zajímavá podívaná, stařec bohužel netuší, o čem se podmořská rada baví.
Chlapec poslouchal Sebastiana se zatajeným dechem a slíbil mu, že jej naučí odezírat ze rtů.
Ryba s nafouklými tvářemi ležela na postříbřeném podnose uprostřed svátečně prostřeného stolu a zdálo se, jako by chvílemi zlověstně pomrkávala. Její
zuby byly ještě ostré a předsunutá spodní čelist vyhlížela nesmiřitelně.
Okolo se vrstvily talíře s chlebíčky, ozdobené mísy, podlouhlé, nízké, vysoké svícny, na samém okraji stolu ležely ubrousky poskládané do tvarů pestré
škály zvířat, prázdné talířky a příbory. Vedle stály číše zpola naplněné červeným vínem, připravené pro přípitek.
Hosté, oděni v černém si tiše a s pietním výrazem ve tvářích počali sedat ke smuteční tabuli. Děti pobíhaly kolem, pošťuchovaly se, chichotaly se a
stále odkudsi nosily nejrůznější předměty - role toaletního papíru, použité kelímky, plastikové příbory, věnce, svíce, květiny. V rohu místnosti začal
ze všech těch věcí vyrůstat podivný přístřešek. Sem tam některý dospělý uštědřil dítěti pohlavek a to byl teprve popud k pláči. Takové dítě přeci
nemůže rozumět tomu, co je to pieta. Chce se radovat. dovádět, smát se, žít. A tomu zase těžko rozumí dospělí.
Do místnosti vešel mladý číšník a počal prostírat ubrousky na klíny sedících měšťanů. V čele seděl kněz a vedle něj jeptiška. Vrchní se zadíval na
krásnou Anežku naproti, zavadil zápěstím o číši červeného, ta se zakymácela, upadla a víno vystříklo na jeptiščino roucho. Potřísnilo také velký
dřevěný kříž, který jí visel na krku.
Kněz si dal předvolat majitele podniku. Ten se střídavě úslužně s poklonou omlouval a utěrkou pohlavkoval mladého číšníka. Očistil jeptišce kříž i
potřísněnou róbu, což byl pravděpodobně nejintimnější dotyk cizího těla v jejím dosavadním životě. Od té doby se však měla s urostlým hostinským
několikrát do týdne stýkat pod rouškou noci na malém paloučku mezi hřbitovem a božími muky. Však tomu sám Bůh chtěl, aby již nezůstala neposkvrněna a
dal jí znamení.
Chlapec se vrátil s čerstvě naplněnou číší a kněz vyzval přítomné, aby povstali a přípitkem požehnali zesnulé. Děti ztichly.
Starosta toho nikdy příliš nenamluvil. Také tentokrát pouze pozdvihl obočí, číši s vínem a povzdychl si. Kněz pochopil, že přišla jeho chvíle a
iniciativně se chopil slova. Mluvil o mučednici Markétě. Hovořil o dívce, která před lety přišla do města jen Bůh sám ví odkud, koupila zchátralý dům
na kraji města, nechala jej zvelebit a přijala pod svá ochranná křídla sirotka, dívku Anežku, jež jí měla věrně, oddaně a vděčně, Bůh jí to oplať,
sloužit. Poněvadž tušil, že dokonce ani zhoubné období sucha nemůže trvat věčně, rozhodl se hazardovat. Buď všechno, nebo nic. Teď je ten moment, kdy
může uchopit moc nad městem pevně do svých rukou. Vyprávěl teď tedy, klidně a pokorně, o čisté dívce, panně Markétě, která přijala své poslání a vrhla
se v útroby moře, jen aby vykoupila městu déšť. Aby svou mučednickou smrtí a neposkvrněnou obětí přesvědčila Boha, že město si již nezaslouží déle
strádat. Prohlásil Markétu za patronku města, s laskavým starostovým svolením, ve skutečnosti však spíše jen lhostejným přikývnutím. To bylo již před
samotnou hostinou vykoupeno knězovou přímluvou u představených města, že by měl starostovi připadnout opuštěný Markétin dům. Nechť tedy na nebesích za
ně přimlouvá se blahořečená panna Markéta! Amen!
Přítomní pozvedli číše a posvětili knězova slova přípitkem. Zástup v černém usedl a děti se opět hlasitě rozesmály a počaly běhat kolem stolu. Kněz se
z jeho čela naoko usmíval a povýšeně přehlížel své ovečky. Starosta seděl rozvalen v židli, hleděl do poloprázdné sklenky a snil o bezstarostném
životě v nově nabytém domě. Jeptiška pošilhávala po velkých rukách a hlubokých temných očích hostinského. Chlapec pobíhal mezi hosty, naléval víno a
odnášel špinavé nádobí.
Homosexuální kovářská čtyřčata si mezi sebou vzrušeně vyprávěla o prvním pohřbu, kdy nesli společně prázdnou rakev až k moři, kde ji pustili po vlnách
za nezvěstnou zemřelou. Velkými dlaněmi přitom rozmachovala kolem prázdnících se lahví jako obrovský osminohý pavouk.
Co nezapřičinily čtyři páry chlupatých lopatovitých rukou, obstarala pomatenost a zbrklost mladého vrchního. Zavadil loktem o hrdlo právě donesené
lahve. Ta se překotila a všechno víno se rozlilo do klína jednoho z kovářských bratří. Hostinský se omluvil, tentokrát však nechal hocha, aby raději
sám utěrkou rozzlobenému kováři klín osušil.
Na protější straně stolu se mezitím Anežka svěřila poslíčkovi Kryštofovi, který pracně zařídil, aby mohl při smuteční hostině sedět právě po jejím
boku a po celou slavnostní řeč na ni zamilovaně zíral, se svou bolestí. Rozplakala se mu na nedospělém, klukovském rameni, a on jí pak nabídl střechu
nad hlavou.V záchvatu lásky a popletenosti se, nezajištěn, zachoval jako muž, čehož by jiný po celý zbytek života litoval, nebýt ovšem zlomyslným
Amorem natolik obelstěn a oslepen jako Kryštof.
Hostinský zatleskal, aby si vyžádal pozornost měšťanů a představil číslo, které bylo chloubou jeho podniku. Číšník Vojtěch odestře smuteční tabuli
způsobem z nejnevídanějších. Jediným trhnutím vyprostí ubrus zpod sklenek, podnosů, příborů, talířů s nedojedeným jídlem a svícnů s dohasínajícími
svícemi. Voilá!
Vojtěch však neměl svůj den a roztřesené ruce jej osudně zradily. Smuteční oděvy hostů zrudly zbytky nedopitého vína. Zbrunátněl také starostův
obličej. Kněz pokývl na hostinského a cosi mu pošeptal do ucha. Vojtěch byl okamžitě propuštěn.
Kněz sešlost rozpustil. Polití měšťané se rozešli do svých bezútěšných domovů. Hostinský se ujal dvojnásobně - a pro tuto noc rozhodně ne naposledy -
poskvrněné jeptišky, která přijala svůj nový osud s pokorou sobě vlastní. Kryštof si odvedl domů uplakanou Anežku. Na stříbrném podnose ve středu
tabule zlověstně pomrkávala ryba s nafouklými tvářemi.
Intermezzo
Byl nádherný. Krásný, mladý, s perleťovými křídly. Nepřipouštěl si žádné starosti. Ostatně, co by se mu také mohlo stát. Je přeci anděl. Je
nedotknutelný.
Jenže jak už to bývá, ponejvíce jsou tvorové, ať již nebeští či pozemští, zranitelní právě ve své bezstarostnosti.
Andělé, kteří jsou na nebi, jsou nesmrtelní, ale zranitelní. Dotknou-li se však země, okamžitě zestárnou a zchřadnou. A hlavně – stanou se
smrtelnými. Kouzlo nadpřirozena je porušeno.
Náš anděl nesl veledůležitý rozkaz. Orli a kondoři mají začít nosit kamení a balvany do Dešťového domu. Je konec pošetilým hrám s ropuchami. Chystá se
velký liják. Smršť. Smrt má pak za úkol vše důkladně odklidit.
Ach ano, tohle je to město. Není velké a zanedlouho je na mapě nahradí kamenné sutě. V ulicích ještě nic netuší a cosi oslavují.
Prosebná palba z pušek. Jaká prazvláštní modlitba za vodu pro obyvatele města!
A teď! Zbloudilá kulka přímo pod levé křídlo. Pád v setrvačnosti do míst, kde skutečný déšť rozhodně nechybí. Dotyk země. Tatam je andělova
nezranitelnost. Zpráva do Dešťového domu pro tentokráte doručena nebude.
A co se stalo se samotným andělem? O tom se mluví v povídce Přestárlý muž s obrovskými perutěmi od Gabriela Garcíi Márqueze, kterou najdete na konci
této knihy. Ale teď zpátky k našemu příběhu.
Přes znatelný věkový rozdíl v sobě nalezli zalíbení. Dováděli jako malí kluci, smáli se a především se bavili na účet druhých. Stačilo jim k tomu
poměrně málo - Vojtěch učil starce odezírat ze rtů. Oknem pozorovali návštěvy ostatních pacientů ústavu a cvičili se v dovednosti odposlouchávat bez
pomoci sluchu. Neunikl jim jediný skandál či tajemství, ať už veřejné či dobře střežené.
Když je tato zábava omrzela, vyprávěl Sebastian chlapci o sličných mořských pannách, které mají od klínu dolů jen ocasní ploutev a k vlastnímu
tělesnému dráždění používají žahavé medúzy. Nechal vyniknout každou podrobnost. Sebastian byl dobrý vypravěč. A svému nadšenému posluchači s radostí
přeříkaval vše, co se jen v podmořském paláco šustlo, a protože měl i dobrou fantazii, občas si něco přimyslel.
Mimo návštěvní hodiny sledovali krásné mladé sestřičky pobíhající po nemocničních chodbách a luštili z jejich úst příběhy probdělých nocí, nadějných
lásek i necudné historky z rozkvetlých zahrad a vonících luk, tajemství vzdušných přikrývek a internátních koupelen.
Sebastian se také Vojtěchovi několikrát zmínil o pokladu, který je ukryt na dně oceánu. On by prý to místo dokázal zcela jednoznačně určit, chce si
však své malé tajemství zatím ještě nechat pro sebe. Od chvíle, kdy se stařec o ztroskotané bohaté lodi zmínil prvně, poslouchal Vojtěch jeho
vyprávění ještě ostražitěji, aby mu neunikla jediná maličkost, podle které by případně mohl později místo sám nalézt.
Jednoho časného odpoledne mezi obědem a prvními návštěvami se nechal Sebastian přesvědčit, aby nezkušenému mladíkovi opět vylíčil, co dělají křehké
mořské panny. Stařec zavřel zdravé oko a jal se vyprávět. Konala se však prý právě důležitá podmořská rada. Sebastian se usilovně soustředil. Náhle se
s úlekem vztyčil na posteli a jediným okem upřeně zíral do zdi před sebou. Jeho zrak byl nepřítomný a jeho dech přerývaný. Stařec byl jako omráčený a
na Vojtěchovy dotazy nereagoval.
K topení připevnili svázaná prostěradla a sešplhali po nich do lůna noci. Psi ve městě spustili žalobnou píseň. Měli naspěch. Nikdo je nesmí vidět. A
nesmí přijít pozdě, nebo dojde ke katastrofě.
Stařík byl čilý a Vojtěch mu téměř nestačil. Museli teď skoro utíkat, aby snad ještě zabránili pohromě.
Běželi pěšinou až na pobřeží. V záři očí měsíční stařeny háčkovaly vlny temnému moři stříbrné krajky. Dali se po písčité pláži na jih. Nesměli teď
polevit. Mladík sledoval Sebastianovy snědé šlachovité nohy a obdivoval se jeho vitalitě.
Udýchaní doběhli k rybářské vesničce. Několik pramic ukotvených u břehu se ospale kolébalo na vlnách a slastně pleskalo dřevěnými břichy o vodní
hladinu.
Rozeběhli se na náves. Vojtěch zabušil pěstmi na starostovy dveře a zavolal jeho jméno. V oknech okolních domků a chatrčí se počaly rozsvěcet
petrolejky, svíčky a lampy. Rozespalé vrčení vesničanů přetlouklo vrzání okenic.
Konečně vylezl také starosta. Vojtěch ho viděl poprvé a zjistil tak, že jej předtím volal nesprávným jménem. Ostatně od doby, kdy se odstěhoval za
štěstím do městečka, vystřihla již baletka Země mnoho piruet. Objevil se také zdejší kaplan, v noční košili a s dřevěným křížem na krku.
Na zdlouhavé vysvětlování nebyl čas. Slova se ujal Sebastian. Je potřeba evakuovat vesnici. Chystá se uragán, který vymaže její jméno z atlasů a map,
zůstane snad jen v těch historických, bude-li se to hodit do politiky těch, co nahoře tahají za nitky.
Starosta si zavolal svou hospodyni a cosi jí pošeptal do ucha. Stařena měla na sobě dlouhou bílou noční košili a přes ramena měla přehozen barevný
šátek s třásněmi, který si na prsou přidržovala v kříži obou cípů, zatímco v druhé ruce třímala petrolejku. Odešla do místnosti v přízemí, kde
starosta očividně vedl svůj úřad, a za několik minut, naplněných starostovým zlostným a mocným funěním, se vrátila s podivnou zavařovací sklenicí v
náručí. Starosta kývnul na znamení, stařena mu předala podivný předmět a ten jej s netrpělivým úšklebkem pod prošedivělým knírem vyzdvihl před zraky
obou cizinců. Hospodyně vztyčila paži, aby petrolejkou vrhla světlo na celou záležitost.
Starosta se zhluboka nadechl. Ano, tuto nádhernou rosničku dostal darem z města, a to od samého starosty. Je vzácná, dovede totiž věštit z oblohy.
Pokud by se na dědinu chystala pohroma, vyleze na žebřík opřený zevnitř o hrdlo sklenice, aby dala vesničanům znamení, že něco není v pořádku.
Žába klidně spala na dně lahve a krční mandle se jí spokojeně dmuly. Ve skutečnosti byla asi dost líná a i kdyby tomu bylo jinak, na žebřík by zajisté
nikdy nevyšplhala. Byla dost velká, žebřík úzký a strmě postavený.
Hrozen rozespalých lidí na návsi se mezitím rozrůstal. Všichni nadávali, mručeli a nyní se počínali škodolibě usmívat a pošklebovat se. A když bylo
světla ze svící a petrolejových lamp dostatek, aby oba vetřelce odhalilo v plné kráse, propukli vesničané v nevázaný smích a řehot.
Teprve teď si Sebastian s Vojtěchem uvědomili, co mají na sobě. Pruhovaná pyžama s razítky městské nemocnice jim propůjčovala velmi směšný výraz. Když
přidali k dobru, jak k celé historce o blížící se pohromě přišli, začali se někteří vesničané plácat do kolen, muži se hlasitě řehtali, ženy ječely a
děti se válely v prachu ulice. Do toho štěkali psi, radostně poskakovali, vyli a vrtěli ocasy.
Jedině kaplan byl pobouřen a ani starosta se nesmál. Tak oni si přišli dělat blázny. Zburcovat jeho poklidnou ves. Narušovat pořádky. Ale to se jim
nebude trpět! A co to mají na sobě za mundúr?! Neutekli snad z městského blázince? Ale ať už jsou pryč nebo nechá četníky převléknout do uniforem, dá
je oba vsadit do žaláře a nazítří předá spravedlnosti. Ať mu táhnou z očí a už se v jeho vsi nikdy neopováží ukázat!
Odšourali se pryč do husté noci prostříbřené vlasy měsíční stařeny. Jak jen jsou směšní a komičtí! Je zajímavé, kolik člověk dá na cizí mínění. Ano, v
těch pyžamech uprostřed chladné noci. Dva podivíni ukradení životu. Jsou k smíchu! Co vlastně chtěli dokázat? Kdo by uvěřil takovým dvěma ubožákům.
Vždyť ani neznali starostovo jméno.
Ale teď musí pryč. Ti, co se jim smáli, budou za svou hloupost a krátkozrakost brzy vytrestáni. Ale co oni! Nesmí tu zůstat už ani minutu, nebo se
sami vystaví nebezpečí. Ale kam teď? Když už jsou z nemocnice jednou venku, musí toho využít. Musí na moře. Ve vsi zůstat nemohou, starosta by je dal
vsadit za mříže a zítra či pozítří by je Neptun smetl se zemského povrchu i s tou nevěřící holotou. A oni přeci musí nalézt poklad! A Sebastianovo
oko!
Nemuseli promluvit ani slovo. Oba mysleli na totéž. Odvázali jednu z pramic houpajících se u břehu, podívali se na sebe a odrazili na širé moře. Okna
ve vsi postupně zhasínala. Blížil se rozbřesk.
Kryštof a Anežka. Nebo vlastně Anežka a Kryštof. Nebo spíš paní Anežka a nebohý naivní kluk Kryštůfek. Příběh neveselý a tolik podobný mnoha jiným.
Příběh o lži a lsti. Příběh Anežčin. Příběh o lásce, oddanosti, odříkání, zaslepenosti, naivitě a bolesti. Příběh Kryštofův.
Sestřelení nebeského anděla nesoucího zvěst do Dešťového domu definitivně a s konečnou platností odvrátilo zlomyslný boží záměr vyhladit město
lijavcem balvanů a kamení, a přineslo tak Kryštofovi řadu let nelidského utrpení.
Na hostině uzavírající Markétin pohřeb požádal nezletilý Kryštof krásnou Anežku o ruku, jak si jistě vzpomínáte. Anežka kývla a řekla, že v otázce
Kryštofovy zletilosti zařídí u faráře a starosty výjimku s podmínkou, že se jí nikdy nebude ptát, jak toho dosáhla. Kryštof byl mladý a hlavně -
láskou zaslepený. Zestárnul pak sice pod bičem Anežčiným, zaslepen však již zůstal.
Slovo dalo slovo, Kryštof navlékl Anežce prsten, Anežka Kryštofovi na oplátku otěže. Kryštof byl poctivec. Podle některých byl krátkozraký ubožák,
podle jiných, a těch bylo ponejvíce, byl však kapitální blbec.
Snadno se Anežce kývalo na sliby, že se o ni bude celý život starat. On bude pracovat, dřít, ona bude jako v bavlnce. Taková krása zaslouží
opatrování. A pak budou mít děti a šťastnou rodinu. Ratolesti budou krásné a chytré – po mamince.
Doteď sloužila u slečny Markéty, která jí pomohla ze sirotčince. Nyní ji však opustila. A tak se Anežka stala nejen svou, ale především Kryštofovou
paní. Lstivý úsměv či šikovná výčitka jsou mocnější než bič.
Paní Anežka byla moc krásná. Měla své kouzlo, ale jiné než slečna Markéta. Jako by její duši halil neprůsvitný černý plášť. A byla vdaná. Některé muže
to neodpuzovalo a většinu jich to dokonce silně přitahovalo. Až do této chvíle sloužila ona. Nyní budou muži sloužit jí.
On chodil domů utahaný a s prodřenými kapsami, ona s lehkomyslným úsměvem na tváři a ověnčena drahými pozornostmi a dárky. Málokdy jej přijímala ve
svém lůžku. Musel vždy zavřít okenice, zhasit svíci a milovat se s ní směl vždy jen pod dekou. Vyčerpání z práce mu nikdy nedopřálo dlouhé rozkoše. A
i kdyby dopřálo, ještě tu byla Anežčina umíněnost, chlad a umně předstíraná cudnost.
Několikrát se Kryštof své paní zeptal, co dělá ve svém volném čase nebo odkud nosí všechny ty dárky. Dostalo se mu jen zloby, výčitek a lživých
historek, které jej však vždy nakonec dokonale ukonejšily.
Anežka si moc přála rodinu. Tedy alespoň to tvrdila. Vpravdě však děti nemohla vystát a z představy, že by mohly být Kryštofovy, jí běhal mráz po
páteři tam i zpátky.
Kryštof po rodině toužil. Neskrýval to a ani by to býval nedovedl. Byl však sterilní. Tedy alespoň podle názoru lékaře, kterým nechala Anežka svého
chotě vyšetřit.
Veškerá vina tak padala na Kryštofovu hlavu. Nikdy nemůže splnit své předsvatební sliby. Nikdy jí nedá rodinu a děti. Nikdy s ním nebude šťastná!
Výčitka je velmi silná zbraň. Anežka dovedla s takovými zbraněmi zacházet jako rozzlobený muslim.
Anežka Veliká a Kryštof Střízlík. Anežka Nádherná a Kryštof Chorobný. Anežka Mocná a Kryštof Churavý. Díky Anežčiným záletům, které zůstávaly veřejným
tajemstvím, získávali manželé docela slušný majetek. Kryštof se domníval, že ten zdánlivý blahobyt vzrostl z jeho potu a byl na sebe náležitě
pyšný.
Tak šel život a procházela smrt. Jednou, když zemřel přestárlý lékař, který Kryštofův dům často, ať již veřejně či tajně, navštěvoval, povzdychl si
Kryštof před Anežkou, jak je šťastný, že se mu jeho pílí podařilo z ničeho vybudovat takové zázemí.
Anežka vybuchla v hysterický záchvat smíchu. Tajemství, které si doktor právě odnesl do hrobu, sama dlouho neudržela. Vychrlila na svého chotě
celičkou pravdu. To ona nemůže mít děti! A on - je tak naivní! Nevybudoval zhola nic! To ona! Jen ať tedy zná pravdu! Domluvila se s doktorem, že
všechno navlečou na Kryštofa. Co za to chtěl? Vlastně skoro nic, jen dvakrát do týdne sledovat, jak se Anežka koupe a jednou za měsíc si sáhnout pod
sukýnku. Přerývaně u toho dýchal a chlípné oči mu jiskřily. To ona nosila od milenců zlaté prsteny, diamantové náhrdelníky a od šikovnějších rybářů
vzácné perly. Co si on, taková nicka, nula, o sobě vlastně myslí? Jen ať se podívá kolem - všichni si na něj ukazují prstem a smějí se mu! Upachtěný
romantik, který to v životě dotáhl nejdál ze směšného poslíčka na poštovního úředníka s ohnutými zády a inkoustem na rukávech košile.
Kryštof při té lavině slov seděl na pelesti a tupě zíral do prázdna. Polil ho ledový pot, oči mu zaplavily slzy a hlavu ovládla horečka. To není
pravda! Všechno si vymyslila, jen aby z něho smyla vinu. Má ho raději než sebe, tak je to! Miluje ho nade vše, raději vezme vše na sebe, než by mu
cokoli vyčítala. Anežka vytřeštila oči, práskla dveřmi a odešla. O několik dní později prosťáček Kryštof v horečkách a se svou nesmrtelnou naivní
pravdou na vyprahlých rtech zemřel.
Anežka pohřbila svého manžela, aniž by prolila jedinou slzu. Konečně je svobodná! Teď si bude teprve pořádně užívat! Jenže chyba lávky! Nikdo už na ni
nedřel. A ona najednou už není tak atraktivní jako sotva před týdnem. Jako by stáří čekalo za rohem obřadní síně a skočilo jí za krk. Milenci už ji
nechtěli. Vdaná panička, to ano, ale scházející vdova. Kouzlo zmizelo spolu s vyřčeným tajemstvím. Jako by ženy byly přitažlivé jen pokud před světem
něco tají a skrývají. A ona už nemá nic. Chopila se jí prázdnota, která ji do konce života neopustila.
Začala rychle tloustnout a ošklivět. Zůstala sama. Lidé se jí počali bát a vyhýbali se jí. Nikdo nechtěl dopadnout jako nebožák Kryštof. Ano, krása a
mládí jsou pomíjivé. Zato stáří je zlé a smrt líná a zlomyslná. Ještě nekonečné roky dožívala tlustá a ohavná stařena Anežka v ústraní. A teprve
mnoho, mnoho let po tom zázračném roce plném opravdového deště zemřela v bolesti samoty a stáří.
Opuštěná Anežka. Anežka, která promarnila lásku. Anežka, která si zahrávala s lidskými city. Anežka bez porozumění. Anežka bez něhy. Anežka bez
pohlazení. Anežka bez Kryštofa.
Z moře se vynořoval rudý kotouč, na obloze zezlátnul a večer, pořezán čepelemi žraločích hřbetních ploutví, zase zapadal do temného lože. Tak míjely
dny. Ústa měli vyprahlá žízní. Touha po bohatství a neukojená chuť po pomstě však dokáží divy. A tak starý Sebastian navigoval veslujícího Vojtěcha
sem a tam a zase zpět po náladovém moři, občas ho donutil, aby se potopil až na dno a zklamaně si povzdechl, když se jeho mladý společník vynořil,
zalapal po dechu a posunkem naznačil, že zase nic neobjevil. Dělali to tak, že stařec vždy přimhouřil zdravé oko a skleněnou koulí kdesi na dně moře
hledal na vzdálené hladině neklidnou tečku představující dno jejich loďky.
Byli již vyčerpaní, zcela na pokraji sil. Moře si s nimi pohrávalo. Zmítalo jimi v bouřích, vysoušelo je dlouhými slunečnými dny bez vánku a pak je
zase promáčelo vytrvalým deštěm.
Jednou probudilo Sebastiana děsivé plesknutí. V působivé kulise vycházejícího slunce zahlédl obrovitý vorvaní hřbet, vzpínající se vysoko nad
hladinou, pak viděl, jak mohutný trup klesá a noří se do vody a za ním elegantně prořízla hladinu také nádherná ocasní ploutev. Byla to úchvatná
podívaná. Pomalu se začal probírat k vědomí také Vojtěch. Pozorovali celý výjev v němém úžasu a s otevřenými ústy, téměř bezdyšně.
Sebastian slastně přimhouřil zdravé oko, ale pojednou sebou nepokojně zaškubal. Po tváři mu přejel mrazivý výraz zděšení.
Vzpamatoval se a nařídil Vojtěchovi, ať následuje toho překrásného kytovce. Asi tak po kilometru vyčerpávajícího veslování na starcův popud
zastavili.
Vysvětlil svému nic nechápajícímu společníkovi, že uviděl vorvaně také svým druhým okem. Kytovec už jim zatím dávno zmizel za obzorem. Ráno je mořský
palác klidný, život v něm procitá až k večeru. Tehdy obvykle zasedá i podmořská rada.
Vojtěch pochopil. Nadechl se, skočil do vody a za několik desítek vteřin se vynořil s nádhernou mušlí v ruce. V růžovém mase byla jako v měkkém
polštáři vsazena veliká křišťálová perla. Sebastian ji vyňal ze skořápky, pečlivě očistil a osušil a požádal mladíka, aby se otočil. Když se pak
Vojtěch podíval znovu na starce, uviděl, že má obě oči.
Mladík teď myslel na jediné. Vzrušeně dýchal. Je teď konečně u cíle. Bude se moci pomstít hostinskému i knězi. Jen co bude mít peníze. A v těchto
místech musí být přeci také poklad, který Sebastian objevil svým zatoulaným okem a o kterém mu tak často vyprávěl. Podíval se na starce. Ten vypadal
spokojeně a velice vyčerpaně. Vyhlížel jako člověk, který našel co hledal a nyní je na konci cesty, protože dosáhl svého cíle. Na Vojtěchovy dotazy
týkající se ztroskotané lodi ukrývající to nesmírné bohatství neodpovídal, jen posmutněle civěl do dálky.
Chlapec vytušil, že Sebastian už dlouho žít nebude. Poklekl k němu a vzal přítelovu dlaň do své. Stařík měl v očích slzy, slzy přiznání. Zadíval se
Vojtěchovi do očí smířeným pohledem. Mladík věděl, že je to poslední příležitost, jak od přítele zjistit, kde najde hledaný poklad. Sebastian se
namísto odpovědi jen trpce, ale chápavě pousmál a jeho ruka ve Vojtěchově dlani ztěžkla. Mladík chvíli plakal, potom osušil slzy a hodil mrtvé tělo do
moře.
Potom konečně pochopil. Žádný poklad není. Nebude mít peníze. Nebude se mstít. Jen naletěl lstivému starci, který chtěl zemřít se svým okem, aby ze
záhrobí nemusel lidem závidět pozemský život, který by mohl jen sledovat. Chytil se do pasti. Podlomily se mu nohy a zhroutil se na dno loďky.
Z dálky k němu doléhal křik racků, který byl ale stále zřetelnější. Skrz oční víčka ucítil světlo a teplo slunce, zázrak znovuzrození. Přes obličej se
mu přelila studená mokrá vlna. Ležel na mělčině. Moře bylo klidné a uctivě vítalo nový den. Slunce dokončovalo ranní koupel a chystalo se vyhoupnout
na modravou oblohu.
Mátožně vstal a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Myšlenky přerušilo ostré zakručení. O slovo se hlásil hlad. Po celém pobřeží se táhly
roztrhané sítě a trosky pramic. V cárech jedné ze sítí objevil veslo a třepotající se rybu. Našel na pláži větší placatý kámen a položil na něj svůj
úlovek, či spíše nález. Rozhodl se, že než se ryba vysuší a bude připravena k jídlu, porozhlédne se, kam ho moře vlastně zaneslo. Kousek od pobřeží
našel rozmetané rybářské chatrče. Hurikán! Náhle si vzpomněl. Tak dědek přeci jen nelhal. Vybájil sice poklad, aby Vojtěcha přemluvil ke společné
cestě, ale hurikán byl skutečný.
Vrátil se k připravenému pokrmu a s chutí se zakousl do syrové ryby. Sedl si do písku a pozoroval rodící se den.
Zaplavil ho náhle prapodivný pocit. Bylo to odpuštění. Jen velká srdce dokáží odpouštět a on to teď dokázal. Sebastian byl očištěn. Vojtěchovi došlo,
že mu stařec vlastně daroval poklady nejcennější – život a svobodu. Zhluboka se nadechl a pocítil čirý záchvěv lásky a porozumění. Slunce se
vlilo do jeho otevřeného srdce. Ach díky, ty starý, pošetilý parchante Sebastiane!
Usmál se. Na obzoru se z vody vynořil nádherný vorvaň a poživačně sebou plácl o vodní hladinu.
Epilog
Bůh.
Ano, pro některé čtenáře představa čistě abstraktní nebo přinejmenším nepopsatelná. Můžete si ji ponechat. Jsem ale zvědav, jak se pak bude váš bůh
"podivně pitvořit" či "zlomyslně smát". Zvlášť trpíte-li představou o bohu dobrotivém. Ale i kdyby se měl abstraktní bůh "dobrotivě usmívat pod vousy"
- no uznejte, ztratil by mnoho ze své abstraktnosti.
Mně se do příběhu hodí bůh jako postavička. V různých světových mytologických představách tak vystupuje, a to už vůbec nemluvím o Starém Zákoně
(konečně, Hospodin údajně stvořil Člověka k obrazu svému). Takovému bohu můžete vkládat do úst slova, můžete jej tvarovat jako sochař, holit a česat
jako lazebník, můžete mu kazit či zlepšovat náladu, a vůbec mu propůjčovat nejrozmanitější lidské rysy, jako to dělají například starogermánské, řecké
a římské mytologické systémy.
Konkrétní postava boha je navíc vhodná, pokud by s někdo tento námět vybral jako předlohu k divadelní hře. Abstraktní bůh? Ne, ne, nebohý dramaturg, a
co pak teprve herec. Jen ať je bůh pěkně jako my. Alespoň pro náš příběh.
Pro literární účely si tedy ponecháme boha konkrétního. Udělám, co bude v mých silách, abych čtenářům ponechal alespoň kousíček svobody. Pro možnost
volby bude mít bůh dvě různé podoby - podobu starce a malého dítěte. Jsou to extrémy, řeknete si, ale koho by bavilo vykreslovat boha jako více či
méně úspěšného muže ve středních letech. Představit si boha jako ženu by vůbec nemuselo být nezábavné, ženy jsou však nevyzpytatelné a tuze záhadné
bytosti a těžko by na ně v tomto smyslu stačila fantazie sebelepšího spisovatele, natož pak ta má.
Nuže, k věci! Představme si malého ošklivého pihovatého chlapce s velkýma odstávajícíma ušima, sedícího na plovoucí podlaze uprostřed rozlehlé světlé
místnosti, jejíž jedna dlouhá stěna je celá prosklená. Na zemi není kromě hocha a poházených hraček - kostek stavebnic, autodráhy, angličáků, panenek
a loutek - v podstatě žádný nábytek.
Ale to už utlačujeme ty z vás, kteří dali přednost starci. Dobrá tedy. Muž s dlouhým bílým plnovousem sahajícím až na zem, bezvlasý, s naleštěnou
pleší, sedí v téže místnosti jako hoch, přesně uprostřed, v červeném koženém křesle a zaobírá se jakýmisi předměty na malém šachovém stolku.
Obě postavy si - samozřejmě nezávisle na sobě a každá zcela samostatně, jen snaží ukrátit dlouhou chvíli. Věčnost a nesmrtelnost mohou být velmi
nudné.
Chlapec si postavil model městečka a jeho hra spočívá v přemisťování legračních, ale věrně vyřezávaných figurek v rámci hracího pole. Stařík má stejné
postavičky i město, pouze s tím rozdílem, že mu bolesti zad, hemoroidy a prokřehlé kosti nedovolí sedět na chladné podlaze. Hraje si tedy na onom
šachovém stolku.
Ať už jste si boha představili tak či onak, ještě jedna rekvizita bude oběma alternativám postav společná: čirá křišťálová koule.
Ta koule je neobyčejná, mnohem neobyčejnější než náš bůh. Když se skrz ni totiž chlapec či stařec zadívají na vybrané postavičky, figurky ožijí. Je to
mnohem lepší než televize nebo počítačová hra, dá se to ovládat dle libosti a hlavně neexistují žádná spolehlivá pravidla a tedy ani omezení. A i
kdyby byla existovala, chlapec by jistě našel skulinku, které by se nechalo využít k podvádění, o mazaném zlomyslném starci ani nemluvě.
Až na svou podobu mají oba bozi vlastně mnoho společného. Tak například to, že už je tahle hra přestala bavit. Nebo to, že se právě z toho důvodu oba
rozhodli, že po celkem zábavném dešti lidských prstů a žab zničí celou hračku deštěm kamení. Také si nachlup přesně ve stejnou dobu, jeden jak druhý,
nechali zavolat svého nejoblíbenějšího anděla (až sem se, bohužel, dostala korupce) a poslali jej s veledůležitým vzkazem do Dešťového domu. Oba pak
znuděně sledovali, stařec v křesle, chlapec z podlahy, jak se ve skleněné kouli objevila figurka anděla a půvabně se vznášela nad nebohým městem,
dokud se neozval výstřel a anděl nespadl na hrací plán.
Chlapec začal bušit pěstmi do parket, stařec rozmrzele zabručel a zívnul. Bůh má však rád příběhy. S čím jiným by si také mohl tak pěkně a nevázaně
hrát. A má rád odvahu a vlastně i drzost. Pokora a oddanost jsou nudné.
Nejcílevědomější a nejdrzejší figurkou byl bezesporu kněz. Dvěma stařeckými prsty uchopil bůh za hlavu postavičku zahalenou do kutny a postavil si ji
na chlapeckou dlaň. Podíval se na ni skrz křišťálovou kouli a loutka ožila. Bůh se rozkašlal stařeckým smíchem a málem se udávil zlomyslně radostným
chlapeckým zajíknutím. Věděl, že lidé se, dříve nebo později, vyhubí sami. A je zábavné a hlavně velmi pohodlné to pozorovat. Chlapec zahvízdal na
prsty a stařec lusknul seschlými prsty až mu zapraštělo v kloubech. Zleva vešel do pokoje anděl a zadíval se na podlahu. Zprava vešel do pokoje anděl
a zadíval se do křesla.
Rozkaz zněl prostě: "Dejte tomu městu opravdový déšť."
|